Jsou to dva roky, co jsem si do svého deníčku zaznamenával dobrodružství z mého prvního puťáku, kdy jsme pěšky zdolali 100 km cestu podél celé řeky Doubravy a poznali tak krásy této řeky. Letos jsme se rozhodli vyrazit trošku dál a prozkoumat Pálavu a kulturní dědictví.
Vyrazili jsme ráno ve čtvrtek 23. srpna z chotěbořského nádraží, kde jsme se všichni sešli s poměrně těžkými krosnami, ale moje záda si pamatují mnohem těžší náklady. Pro letošek jsme na spaní zvolili hamaky (houpací síť, ale lepší), což je malé, lehké a skladné. Dá se na tom spát kdekoliv, kde jsou stromy nebo něco na co ji můžete přivázat.
Vlakem jsme jeli do Brna, kde jsme si v době čekání zašli na dobrou zmrzlinu. Cestou v podchodu jsme potkali partičku hudebníků, kteří tam krásně hráli na čela. Po kulturním zážitku jsme se usadili do vlaku směr Olomouc, ale vystoupili jsme už po dvaceti minutách v Šakvicích.
Taky se vám někdy stane, že vystoupíte z vlaku a nevěříte tomu, kde jste se ocitli? Tenhle pocit díky skautingu zažívám často a jsem za to rád. No, takže my se ocitli mezi poli. Jelikož se naše klima mění ve středomořské, měli jsme jasný směr, kam se dneska chceme dostat. Ještě abych to upřesnil, mi si moc cestu neplánovali, chtěli jsme prostě jít a poznat okolí, takže jsme si nemuseli nikde odškrtávat, kolik nám ještě zbývá kilometrů.
Takže jsme se ocitli na silnici v největší výhni za den po pravé ruce pole s kukuřicí (totálně uschlé) a kráčeli jsme podle intuice, že voda je někde před námi. Došli jsme na polní cestu s pocitem, že už cítíme vodu, proto nám ani nevadila extrémně prašná cesta, která nám dost ulpěla na nohách. Po pár minutách jsme došli k jedinému stínu široko daleko. Tam jsme se osvěžili a chvilku pobyli.
Když jsme se zase odhodlali nahodit krosny na záda, slunce na nebi bylo už mnohem blíže západu. Díky zkratce přes potůček jsme si dost pomohli a byli jsme u vody. Přeskočím řeči o zklamání a rovnou vám řeknu, že se koupání nekonalo. Vody bylo málo, pláže byli plné mušlí a mrtvých ryb, které mrtvé plavali i na hladině. Tenhle pohled nás doprovázel celou cestu podél Novomlýnské nádrže.
Poměrně vyprahlí jsme se vydali přes most na druhou stranu do Dolních Věstonic, protože naše zásoby díky horku teplé. Proto se nemůžete divit, že celou cestu jsem se těšil, až si sedneme v nějaké hospůdce a já si dám půl litr vychlazené kofoly, která mi dobije i energii. První podnik byl zavřený, ale hned za rohem jsme našli pěknou kavárnu, bohužel bez kofoly. Spokojil jsem se z domácí limonádou, která chutnala dobře, ale chyběla mi tam chemie.
Po posezení jsme vyrazili směr kopec, na kterém je zřícenina hradu Děvičky. Cestou jsme zaznamenali dosti časté střely, které se vracely. Vzhledem k umístění nám došlo, že se jedná o plašiče, které chrání vinnou úrodu. Na vršku cesty jsme našli ceduli, kde jsme zjistili, že nemá cenu pokračovat k vrcholu, protože tam nebudeme moci přespat. Díky moderní technologii jsme si našli místo a vydali jsme se tam. Odhodili krosny a šli jsme se kouknout na kraj lesa, kde, jak jsme správně vycítili, byl vážně boží výhled na celou vodní nádrž a bouřku, která se naštěstí od nás vzdalovala.
Po západu slunce jsme si šli přivázat hamaky, ale museli jsme vyřešit problém hygieny. Nejsem zrovna cíťa, ale vážně ani nevím, jak popsat, že jsem měl vážně hodně špinavý nohy z té prašné cesty. Díky vlhčeným ubrouskům jsem se mohl zbavit toho nejhoršího a mohl jsem usínat se svědomím, že můj spacák neponese žádné následky.
Ráno jsem se probudil s nejkrásnějším výhledem, co jsem kdy viděl. Nade mnou se tyčily listnaté stromy, jejíž větve se houpaly do rytmu větru. Vykoukl jsem z hamaky a byli jsme všichni. Snažil jsem se dělat hlasitější zvuky, abych probudil ostatní. Když se mi to povedlo zabalili jsme se zase do krosny, posnídali a vyrazili opět k cestě, která vedla k zřícenině. Už po cestě jsme potkávali spoustu turistů a ani nahoře to nebylo jiné. Málem bych zapomněl říct, jak byl výstup náročný, takže výstup byl náročný, kopec byl opravdu prudký.
Nahoře jsme se napili, koukli na panoramata a šli zase dolu, abychom našli v Pavlově nějaký obchod na doplnění zásob. Po nákupu se nám trošku rozpršelo, při čekání, jsme si plánovali další cestu. Řekli jsme si, že večer bychom rádi přespali nad Mikulovem. Bylo tak před námi kolem deseti kilometrů, které jsme si chtěli zpříjemnit o návštěvu kamenného kruhu, který byl uměle vybudován nedaleko Klentnic dle zásad starých druidů.
Cesta nebyla opravdu lehká, protože část jsme museli jít lesem bez cesty, který vypadal jako prales. Část jsme také šli po poli, na kterém byl jetel. Když jsme z něj vyšli, nepoznali jsme málem své nohy, které byli až nad kolena špinavé od nějakého jemného prášku. No, prostě fuj. Jen jsem doufal, že mi na to vyjdou vlhčené ubrousky. Po motání se v křoví jsme narazili na cestu, která nás dovedla až ke kamenům, které byli v místní oboře.
Jak jsme si večer četli je to poměrně tajné místo a do nedávna nebylo ani v mapě, což tak možná mělo zůstat, když si vezmu, jak jsme se tam dostávali. Každopádně jsme museli přelézt do obory, kde se před námi objevil veliký kruh o devíti kameny s jedním středovým. Nebyli jsme jediný návštěvníci na místě byli lidé, které si zde zřejmě dobíjeli energii, proto jsme si prohlídli kameny, obešli kru a zmizeli. Ještě pro detail na jednom kameni byli zajímavé symboly, které určitě něco znamenali, ale nikde tam nebylo vysvětleno, co jsou ani jak z kamenů čerpat energii.
Takže jsme vyrazili podél vinic směr Mikulov. Na jedné menší přestávce jsem si všiml, že mi ubyla poměrná část baterky na mobilu, ale naštěstí jsem ještě stihl vyfotit dvojitou duhu, kterou jsme díky malému deštíku viděli. Neměli jsme v úmyslu se v Mikulově nějak zdržet, ale řekli jsme si, že bychom mohli zajít na jídlo, takže couravým krokem jsme se dostali až na náměstí, kde jsme si dali večeři. Po jídle jsme vyrazili směr místo na spaní.
Opět jsme se hrabali do kopce na kraj lesa, abychom byli mimo zakázané území. Hamaky jsme vázali rychle, protože nám začalo drobně krápat, každopádně, když jsme se všechny uvelebili do spacáků a ano nohy jsem si umyl, tak nám Štěpa přečetla nějaký příběh mladých lidí, kteří také navštívili kamenný kruh a popisovali, jak je dané místo nabylo. Každopádně jsme se dozvěděli, že místo sice lidi nabíjí, ale elektronické přístroje vybíjí, takže nás kameny, pohyb energie zaznamenal pouze můj mobil.
Ráno nebylo moc příjemné, protože celou noc pršelo, ale přežili jsme. Protože nám počasí moc nepřálo rozhodli jsme se poslední den popojet autobusem do Lednice, kde bychom si prohlédl zámek a přilehlé zahrady. Trošku už to zkrátím už mě z toho bolí ruka. V Lednici jsme si koupili prohlídkovou trasu Soukromých apartmánů, prohlídka probíhala až od tří, takže zbylí čas jsme využili na procházku po zahradách k Minaretu. Nebudu psát nic o zámku a prohlídce, to si tam musíte zajít, každopádně je fajn neobtěžovat při prohlídce se selfí tyčkou.
Cesta domu mi utekla, těšil jsem se hlavně na koupel, ale byl jsem rád, že jsem mohl jet. Nemusím ani rozepisovat, že chápu, proč si k nám do kupéčka nikdo nesedl. Večer jsme byli doma a já si po koupeli sedl a začal psát tenhle deník. Miluju když na konec můžu napsat, že se těším zase na další dobrodružství.
Hecy