V pátek 2. června 2017 se náš roverský kmen vydal na noční výpravu. Sešli jsme se na večer u hřbitova a vyrazili jsme přes les směrRozsochatec. Ještě ani nezapadlo slunce, takže jsme krásně viděli na cestu, než jsme došli do Rozsochatce. Když jsme šli lesem, vystrašila nás jedna ze srnek, která proběhla těsně přede mnou. Nejvíce se jí, dle křiku, lekla Žížala, díky které mi zalehly uši. V Rozsochatci jsme si dali menší přestávku, po níž jsme se vydali dál k našemu cíli. Procházeli jsme přes vlakové nádraží, kde jsme díky mému leknutí a následnému křiku objevili ježka, který uvízl v kolejišti. Vypůjčili jsme si lopatu od výpravčího ze stanice a ježka jsme osvobodili ze zajetí kolejí. Pak jsme dále pokračovali podél kolejí, byla už tma, takže jsme viděli jen díky měsíci, který byl zrovna před úplňkem. Po delší době jsme si nebyli jistí, zda jsme neměli někde odbočit, proto jsme využili moderní technologie, ale ty nám zrovna moc nepomohly, protože kdo měl data, neměl zapnutou lokaci, takže jsme získali pouze mapu. Z té se nám povedlo zjistit, že máme dojít až na silnici. Po silnici jsme šli jenom kousek, následně jsme odbočili na louku, na které jsme trošku bloudili, než jsme našli navazující cestu. Na této cestě začínala žlutá turistická značka, která vedla až k našemu cíli. Protože jsme si cestu chtěli zkrátit, dali jsme přednost zkratce, která nás akorát zavedla do houští, což nás donutilo vyndat baterky a svítit si na cestu. Vrátili jsme se tedy na rozcestí a dali přednost značkám a delší cestě. Trošku zkrátím tuhle pasáž, kdy jsme byli plní pochyb, zda jdeme správně. Nakonec jsme došli k našemu cíli, hradu Ronovci. Cestou jsme ještě posbírali nějaké to dřevo na zátop, protože jsme si vymysleli, že si opečeme buřty. Buřty jsme si vychutnali, náročnější měli chleba a nejnáročnější měli i kečup. Po uhašení ohně jsme se rozhodli vrátit jinou cestou, která by měla být kratší. Kdybychom se bývali rozhodli vsadit na jistotu, ušetřili bychom si nějaký čas, ale my máme rádi výzvy. Sešli jsme kopec a vyšli na louce, tu jsme přešli a vešli do dalšího lesa s tím, že všem to bylo po vědomé. V lese jsme ale zabloudili a vždy jsme došli k potoku, který jsme neměli jak překonat. Takže jsme se nakonec vrátili stejnou cestou. Ale nebyla by to naše výprava, kdybychom se ještě jednou neztratili. Odbočili jsme trošku dříve a vyšli jsme na jiné straně louky, takže jsme šli podél, dokud jsme nedošli na místo, kde jsme měli vyjít. Nevím jak ostatní, ale já v životě neměl tak mokrý boty. Došli jsme zpět na silnici a vrátili jsme se podél kolejí do Rozsochatce a pokračovali jsme dál domů. Do Chotěboře jsme se vrátili během hluboké noci dost vyčerpaní, ale nadšení z našeho nočního dobrodružství.
Hecy