Rubriky
Blog Blog roverského kmene

Deník z letního putování

Milý deníčku, začíná velké dobrodružství, o kterém bych se s tebou rád podělil. Rozhodli jsme se s ostatními rovery pokořit řeku Doubravu. Nejen, že se právě podle toho toku jmenuje naše skautské středisko, ale je to i velká výzva. Zdolat necelých 100km od pramene až k ústí Doubravy a poznat tak detailně krásy této řeky.

  1. DEN, pátek 19.8

V 7:30 jsme se sešli v klubovně a rozdělili si stany a ostatní společně vybavení do už takhle těžkých a přeplněných krosen. Účastnili se: Bob, Tedy, Vašek, Lišák, Žížala, Šárka, Baťťka, Čím a já. Poté jsme byli odvezeni k prameni řeky Doubravy (nedaleko obce Radostín), odkud jsme zprvu vykročili špatným směrem. Po vzpamatování naší GPS jsme upravili směr a pokračovali v cestě za naší velkou výzvou. Užíval jsem si zatím celkem lehké vykračování jen s menšími nepříjemnostmi, jako byly kopřivy nebo hmyz. Za nedlouho se má asi 12 ti kilogramová krosna začala pronášet, jako kdyby těžkla. K mému štěstí jsme narazili na zmrzlinu, kde jsme si mohli na chvíli sednout. Kolem poledne už byla tíha tak nesnesitelná, že jsem se málem rozbrečel radostí, když jsem viděl lavičku, na které jsme za nedlouho poobědvali. Odpoledne se táhlo a já začínal počítat své puchýře, to jsem ještě netušil, že to nejhorší ze dne nás teprve čeká… Opravdu jsem si chtěl vychutnat nádhery proslulého Údolí řeky Doubravy, avšak tíha toho obrovského břemene na zádech mi nedala moc šancí. Přišla fáze teoretizování, koho sníst jako první, kdyby šlo do tuhého. Šárka byla jasná volba – začneme od rukou, aby zbytek těla mohl pokračovat s námi. Kameny byly vysoké a kluzké. Při seskakování z nich jsem začal cítit kloub v koleni, který pod neobvyklou tíhou úzkostlivě plakal. Jistě pochopíte, že jsem potom původně krátkou přestávku u Sokolohradů, která se protáhla na hodinu, vnímal jako slast. Vychutnával jsem vizuální krásy tohoto místa a vůni jehličí. Dokonce se mi na chvíli povedlo ignorovat bolest otlačenin od popruhů na batohu. Naštěstí už nás od našeho dnešního tábořiště dělilo pouze několik kilometrů, které jsem, ikdyž se zaťatými zuby zdárně zvládl. Na místě jsme společně povečeřeli buřty, bohužel bez hořčice. Baťťka nám ji totiž nekoupila i přesto, že Lišák chtěl i kečup. Během večera se k nám přidal další člen do party a to Štěpa. Spát jsme šli brzo, ale v reálu jsem usnul hned pouze já a ostatní si prý ještě povídali.

  1. DEN, sobota 20.8

Ráno bylo kruté, cítil jsem snad každý sval svého těla, a aby toho nebylo málo, tak namísto 30°, které hlásili, pršelo. Když z deště přešlo na pouhé kapání, vykročili jsme. Říkal jsem si, že dnešek bude příznivější, na otlačeniny jsem si zvykl, a bolest nohou také jakoby přebolela. Túra do Libice a poté přes několik silniček a cest se proto zdála překvapivě příjemná do chvíle, kdy začalo pálit slunce. Trochu mě vykolejil také nález již zapitého klíštěte na mé pravé noze, kterého si všimla Šárka (čímž ji tímto děkuji). Po zdařilé operaci jsme pokračovali směr Nová Ves u Chotěboře, od které nás dělila řeka, kterou jsme byli nuceni přebrodit. Zde jsme doplnili zásoby pitné vody, což mě potěšilo možná více, než možnost návštěvy veřejného záchodku.  Jelikož jsem už nebyl jediný, komu se neustále vracely bolesti, došli jsme pouze do vedlejší vesničky Vísky, kde jsme poobědvali, a já si ošetřil několik puchýřů. Tato část dne mě bavila asi nejvíce – odpočinek. Nastala také nevyhnutelná chvíle našeho výletu a to počítání zásob jídla. (Tedy dokonce uznal, že kdyby ho cesta stála nějaké to kilo váhy, mohlo by to mít fatální následky.) Další pokračování cesty bylo těžké, především proto, že tam, kde měla být cesta, bylo pouze zorané pole, po kterém se nešlo moc dobře. Cestu nám zpříjemňoval pouze tancující Bob s kamínkem v botě. Vzhledem k prošlým polím jsme byli vyčerpaní, a proto jsme zakotvili na blízké louce, kde nás čekal několikahodinový odpočinek. Konečně. Nevýhodou tohoto místa byla snad jen příliš vysoká tráva, přes kterou Lišák neviděl ani Žížalu. Večer jsem byl po celodenní chůzi poměrně vyhladovělý, avšak ostatní se shodli, že se jim nechce pro dnešek vařit žádné teplé jídlo. Takže jsem si musel vystačit s několika dní starými plackami, které mi připravila maminka. Večer jsme strávili příjemně, povídali si a já se snažil nemyslet na svůj hlad. Následovala večerní hygiena, na kterou se mi moc nechtělo. Později jsem také litoval, že jsem někam chodil – noha mi sklouzla z kamene a já se celý vyválel v řece. Rád bych napsal, že alespoň noc byla klidná, avšak musím podotknout, že ve stanu pro tři lidi se s dalšími čtyřmi kluky nespí moc pohodlně. Samozřejmě, aby toho nebylo málo, celou noc prolilo a já se snažil nevnímat kapky kulící se po plachtě stanu, které mi nepřetržitě přistávaly na obličeji. Když už se na chviličku rozhostilo ticho, zdálo se mi, jakoby kolem stanu někdo chodil. Následovně i podezřelé funění. Určitě to byly pouze výplody mé bujné fantazie, avšak faktem je, že jsem se moc nevyspal.

  1. DEN, neděle 21.8

Musím uznat, že jsem se sice moc nevyspal, ale zato jsem měl možnost ležet a počítat kapky prokluzující do stanu asi do 11 hodin dopoledne, kdy už nás to přestalo bavit, a šli jsme hrát karty. Kvůli velkému dešti jsme nemohli vylézt ze stanu, takže nám hraní vydrželo asi do půl 3, kdy přestalo pršet. Mezitím nás bohužel opustila naše milovaná Žížalka, ale zato ji nahradila výtečná dýňová polévka od její mamky. Po zdolání této delikatesy jsme se posilněni vydali vstříc české divočině. Po přejití pár místních políček a cest jsme dorazili do Přírodní rezervace Podoubraví, kudy jsme šli několik kilometrů. Tato rozbahněná cesta nebyla příliš příjemná a to zejména kvůli mým častým pádům, které se odrazily na mých velice špinavých kolenou. Tato pěšina nás zavedla do Pařížova, kde na nás konečně vykouklo i slunce. Zde jsme si odpočinuli a dali svačinu, což se mi líbilo do momentu, kdy se má krosna v nepozorovaném okamžiku skutálela z vysokého kopce. Nezbylo mi, než nad tím mávnout rukou a říct si „No jo no, to se stává…“. Když jsme se rozhodli pokračovat, cestou jsem si vyzvedl krosnu pod svahem. To odpoledne nás jedna ze silnic zavedla do menší hospůdky, kde jsem si řádně vychutnal zaslouženou kofolu a místní záchod. Jelikož se po pár kofolách začalo schylovat k pozdnímu odpoledni, plán další trasy byl jasný. Došli jsme přes les nedaleko k Třemošnici a postavili stany, než začalo znovu pršet. Předtím se od nás odpojila i Štěpánka. Po večeři nám Vašek rozdal datle, které vzal z domu i přesto, že je nejí a šli jsme spát.

  1. DEN, pondělí 22.8

Ráno bylo krásné, svítilo slunce a vůbec nebyla taková zima, jakou hlásili. V klidu jsme posnídali a vyrazili. Chůze byla tak přirozená jako nikdy předtím, nic mě nebolelo. Dokonce mi přišlo, jakoby má záda srostla s krosnou. V Ronově jsme se stavili dokoupit zásoby, protože být ještě další den bez pitné vody byla dost nemilá představa. Tento den jsme chodili opravdu v těsné blízkosti řeky, tudíž jsme o rovinku ani nezakopli – dlouhá cesta před námi se neustále vlnila nahoru a zase dolu. Když už jsem u toho zakopávání. Než jsme se dostali z džungle u Žlebů, stala se mi menší nehoda. Šel jsem odvážně jako první a prozkoumával terén, když tu se země přiblížila a já seděl v bahně. Takže na místo probádané trasy po mě zbyl kluzký flek, kterému se pak museli všichni vyhnout. Tento incident mě donutil se převléci, protože jsme měli naplánovaný oběd v restauraci, do které jsem se opravdu hodně těšil, a tudíž jsem nechtěl, aby mě z ní hned po příchodu vyhodili. Jsem nucen říci, že Žleby mě nad míru zklamaly. Jediná restaurace ve městě měla pro tento den zavřeno. Utáhl jsem si tedy opasek o kousek více a čekal, zda se nestane zázrak a nenarazíme na nějaké pohoštění. Nestal. Ba co víc, má energie, která byla už v tento moment na bodu mrazu, musela pracoval na plné oprátky, jelikož jsem měl opět brodit řeku. Zde jsem se naučil, že se nevyplácí otálet. Rozmýšlel jsem se totiž tak dlouho, že už bylo pozdě, když jsem si všiml, že stojím v mraveništi plném rezatých mravenců. Cesta řekou i s promočenými boty a kalhoty poté byla procházka růžovým sadem. Asi po hodině chůze jsme zastavili na svačinu. Když už jsem si po jídle připadal vcelku spokojen, něco mě kouslo. A zase. Začal jsem poskakovat, jakoby mě na nože brali. Nechápu, čemu se ostatní tak smáli, když jsem vřískal „mám v trenkách mravence, au, au, au…“. Myslím, že se mi ho nakonec povedlo vyklepat, ale svědění mě doprovázelo do konce večera. Začali jsme vyhledávat místo, kde budeme nocovat. Bylo však vidět, že už se krajina za těch několik kilometrů změnila – nikde žádné lesy, nikde žádné louky. Konečně, když už jsem téměř drhnul jazykem o zem, jsme našli malý travnatý plácek u kukuřičného pole. Večer mě kluci učili hrát Bang, což byla sranda, i přesto, že jsem pokaždé prohrál.

  1. DEN, úterý 23.8

Celou noc jsem se převaloval, protože pod mými zády byl neidentifikovatelný hrbol. Teprve nad ránem se mi povedlo zabrat, ale zdál se mi šílený sen o traktoru, který nám přejíždí náš stan. Rád bych napsal, že to byl pouze sen a po probuzení jsem byl klidný. Bohužel pravda je taková, že ve chvíli kdy jsem procitl, mi došlo, že když slyším řev traktoru pár metrů od své hlavy, něco není v pořádku. Do čtvrt hodiny jsme byli probuzeni, sbaleni a na cestě. Pan traktorista, který na místě našeho noclehu sekal trávu a musel se nám chtě nechtě vyhýbat, koukal docela překvapeně. Když pominu naše šílené probuzení, tak ani bloudění v kukuřičném poli, kterým jsme si prodloužili cestu minimálně o délku již zmíněného pole, nevypadalo jako dobrý start do nového dne. Není tedy divu, když teď napíši, že následující cesta byla vcelku úmorná. Jakoby se na mě podepsaly všechny předešlé dny. Jediné, co mě motivovalo, byla myšlenka, že dnes dojdeme do cíle. Snad. U jedné ze silnic jsme si dali snídani a slunce nám mezitím začalo dosti nepříjemně pálit do zad. Naplněni ranní energií jsme se rozhodli pro delší variantu cesty s vidinou návštěvy tamní obory s bílými jeleny. Až ve chvíli, kdy jsme stáli u vrat obory, jsme byli obeznámeni s faktem, že obora není již nějaký čas přístupná veřejnosti. Vrátili jsme se tedy na původní cestu. Tato dlouhá rovná silnice byla jednou z nejnáročnějších fází naší výpravy. Opíralo se o ni momentálně pekelně žhnoucí slunce a vzduch jakoby houstl. Nikdo již nemluvil. Přišlo mi, že necítím chodidla. Puchýře již nemělo smysl počítat. Čekalo nás posledních pár kilometrů a mně se to jevilo jako nekonečné vláčení svého bezduchého těla. Doubrava nás vedla pomalu, ale jistě k místu, kde se setkává s Labem. Pár posledních metrů bylo neuvěřitelných, vypadalo to, že by to ostatní nejradši vzdali a šli domu. Šli jsme stále pomaleji a pomaleji. Občas se někdo snad i odrážel rukama od země. Řekl jsem si, že teď nadešel můj čas. Rozeběhl jsem se a kulhavým poskakováním jsem dorazil až na konečnou. Byl to úžasný pocit. V ten moment mi došlo, co vše jsem ochoten podstoupit, abych překonal sám sebe. Doufám, že se brzy budu moct účastnit další podobné akce.

Hecy