Ani nejde popsat jak dlouho a jak moc jsem se těšil na tuhle akci. Vím, že to někomu bude připadat jako bláznovství, ale Obrok je pro mě něco jako pro muslimy Mekka. Prostě jednoduše řečeno, každý skaut by se tam měl jednou za život podívat a zažít to dobrodružství s tím spojené. Je pravda, že není úplně jednoduché se na tento skautský festival dostat, protože téměř čtyři hodiny po spuštění registrace byla místa plně obsazena, ale nám se to povedlo!
Podstatnou poznámkou pro tento ročník bylo místo konání, tím bylo město Trutnov. Důležité, neplést si s městem Turnov, který leží na opačné straně od Hradce Králové, ale o tom později. Z Chotěboře se nás vypravil menší počet, protože jak jsem již zmínil, o akci je velký zájem a přihlašování probíhá sedm měsíců před akcí, takže musíme pochopit, že ne každý bude vědět co bude dělat a zda bude moc jet, zvláště když přihlédneme k tomu, že se akce koná přibližně ve stejné době, kdy jsou někteří z nás nuceni na poslední chvíli dohánět známky na vysvědčení.
Akce probíhala od středy 11. června až do neděle. Protože jsme poměrně roztroušeni kvůli studiím, rozhodli jsme se na místo konání dopravit každý zvlášť, což je poměrně škoda, protože mám moc rád takový ty dlouhatánský cesty vlakem, kdy se bavíte o blbostech, které jste prožili nebo vymýšlíte různé aktivity na zabití času, ale hlavně jste v té partě. Takže jak jsem již naznačil v úvodu, město, kde jsme se měli sejít byl Trutnov. Já jel sám z Chotěboře, takže mi chyběl takový ten člověk, který dává na vše pozor a hlídá časy, vlaky a zda si někdo někde něco nenechal. Takže chytřejší už tuší, že jsem při své cestě zaměnil Trutnov za Turnov a udělal jsem si tak malou zajížďku o pár stanic. No, můžu říct, že takové věci se mi stávají často, takže jsem vystoupil a našel si náhradní spoj, aby na mě ostatní nemuseli moc čekat, protože jsme se museli v infostanu nahlásit najednou. Když jsem dorazil na nádraží do Trutnova měl jsem velké štěstí, že tam byla přímo hromada skautů. Nemohu ani opomenout výborné značení přímo až do areálu, kde festival probíhal, takže jsem se neztratil. Když jsme se všichni našli, Šárka došla do infostanu, kde dostala informace pro naši skupinu. Každý jsme dostali booklet, krásný modrý šátky a nášivku, maskotem obroku byla letos liška, kterou bylo vše řádně ozdobené. Když jsme si posbírali těch našich pět švestek, vydali jsme se do našeho subcampu zabrat nějaký flek, pro naše stany. Cestou jsme dostali pokyny od místních servisáků, abychom šetřili místem a stany dali co nejblíže k sobě. Naše část campu byla dost daleko, ale aspoň to nebylo nikde u hlavního proudu nebo u WC. Vybrali jsme si takové místo u cesty, abychom nemuseli skákat, přes napnuté provazy až k plotu. Tak jsme začali stavět, moc jsme nemuseli spěchat, takže jsme rozhodně žádný rychlostní rekord ve stavbě nepřekonali, ale co mohu říct je, že se mi první den při první činnosti, kterou jsem na této akci dělal, praskly kalhoty na zadku. Není to divná věc, to se někdy stane, když se látka pod vyvinutým tlakem při dřepu napne až tak, že to daný materiál nevydrží a praskne, ale nemohlo se to stát až při balení stanu na konci? Ne! Takže jediné, v co jsem mohl doufat bylo, že bude hezky, protože jediné dlouhé kalhoty, které si můžu vzít ke kroji byli děravé na zadku. Po dostavění jsme se zabydleli a pořád nám zbylo dost času do zahájení, takže jsme se chvilku natáhli. Zhruba půl hoďky před začátkem zahájení jsme se zvedli, že si projdeme areál, kde co je. Pomalu jsme se sunuli až k amfiteátru, kde to mělo vypuknout, zabrali jsme si dobrá místa, překvapivě to nebyl prostředek, protože tam měl zvukař tak velký stan, že přes z něj nebylo vidět nic. Zahajovací ceremoniál začal uhozeným taneček na takovou tu příšernou písničku „The fox“, což bylo dobře propojené s tím maskotem, pokračoval dál hymnou, kterou pro letošek složila a zpívala kapela Steven Daniels. Popravdě to bylo dost hrozný, ale zažili jsme úžasnou atmosféru, kdy vás pohltí hopsající dav a naplno si užíváte tu radost kolem sebe. Člověk úplně přestane vnímat tu hroznou směsici nesmyslných slov a jednoduchých tónu, který se linou z podia od nějaké pseudodrsné kapely. Po tomto rozporuplném zážitku přišel koncert, na který jsem se opravdu těšil. Ne, že bych měl Voxela rád (teď trochu popírám tu zažitou pravdu, buď ho nenávidíš nebo miluješ… :D), ale ta atmosféra jeho koncertu je prostě super. A hlavně je takovou obrokovou stálicí, vystupoval již na třech ročnících. Já osobně nemám srovnání s minulými vystoupeními, ale tohle ve mně zanechalo nesmazatelnou stopu, a na rozdíl od té hymny, pozitivní. Když jsme se rozhodli po krátkém videu, které obsahovalo sestřihy z prvního dne, jít spát, byla už tma. Nesmím zapomenout i na další jev, a tím je zima, která mě trápila daleko víc, protože bytostně nesnáším, když si někdo vezme ke kroji tepláky, ale já prostě jiný dlouhý kalhoty už neměl. Zahajovací ceremoniál jsem zvládl s dírou na zadku, ale bylo to značně nepříjemné. Oblékl jsem si je jen kvůli tomu, že mi všichni říkali, že to není vidět. Další dny tohle nepodstoupím, můj mozek ví, že tam ta díra je. Cestou ke stanu nás pár lidí lanařilo na noční hru, ale my se už viděli zalezlí ve spacáku, takže jsme si došli na zuby a šlo se spát.
Ráno jsme si nařídili budík, tak abychom se vyhnuli frontám u záchodů a umývárky. Myslím, že jsme stávali jen o pět minut dřív před hromadným budíčkem, takže jsme velký náskok v ranních rutinách neměli, ale pořadatelé to vše zajistili tak, že jsem na žádnou frontu nenarazil. Celé dnešní dopoledne bylo věnováno službě, to znamená, že každý účastník si vybral nějakou činnost, kterou pomůže okolí. Já jsem si vybral službu nazvanou Hračky z popela, mělo se jednat o vyklízení půdy v místní školce. Ve skupině nás bylo opravdu málo kolem deseti. Na starost nás měla taková mladá servisačka, která byla trošku mimo, moc nevěděla, kam jít a tak. Každopádně jsme se s menšími komplikacemi dostali až do školky. K našemu velkému překvapení se v této školce nejednalo o vyklízení půdy, ale o práce na zahrádce. No, takže moje tajná záliba hrabání se ve starých věcech musela zůstat ukrytá v mém šuplíčku a na řadu přišla moje fyzická síla. Byli jsme rozděleny do dvou skupin, nebyli z nás zrovna nadšený, protože až na mě tam byli samá děvčata a já jsem spíše slaboch. Skupina, ve které jsem byl já přesívala pískoviště. Ta činnost se zdá být logická, aby tam dětičky neměli moc velkých šutráků, ale byla doplněna o velmi zvláštní aktivitu šplíchání sava. Pískoviště nikdo v mém okolí nevlastní, proto o jeho údržbě nic nevím, takže jsme se do všech detailů řídili radami zaměstnanců školky. Časem mě začali bolet ruce z toho věčného házení písku, ale naštěstí můžu říct, že ta práce rychle utekla. Ještě dobrý vtip byl přístroj na stříkání sava, stříkalo to všude možně jen ne na ten písek, takže je možné, že na mě za pár hodin bude viditelné, že jsem s touto chemikálií pracoval. Cestou ze školky jsem zjistil, že mám dost času do dalšího programu, tak jsem si zašel do města nakoupit si nějaké jídlo. Když jsem procházel městem nemohl jsem si nevšimnout spoustu krámků s oblečením, takže jsem do jednoho zašel a koupi si rifle, aby moje lidská důstojnost neutrpěla šrám v podobě tepláků ke kroji. U stanů jsem se potkal se zbytkem, který právě dojídal oběd. Po vyprávěli jsme si o zážitcích z dopoledne a šouravou chůzí jsme šli na další program, což byly živly. Jednalo se překvapivě o čtyři kategorie – oheň, voda, země a vzduch, kde byli různé aktivity spojené s daným živlem. Já s Čímem a Šárkou jsme měli aktivitu tetování s hennou, což patřilo pod zem. Zpětně jsem si říkal, že jsem si mohl vybrat nějakou akčnější aktivitu, ale lákal mě ten pocit mít na sobě kérku. Taky jsem se chtěl něco o henně dozvědět, ale to se mi nesplnilo, takže jsem měl jen tu kérku. Když jsme čekali, než na nás přijde řada, zjevila se z čista jasna Baťťule, která byla na Obroku jako host, díky svým známostem. To byla taky klika, protože ne že bych chtěl nějak holky podceňovat, ale Baťťule mi nakreslila překrásný obrázek, který si zaslouží, aby mojí kůži zdobil pár dní. Když jsme všichni byli značně počmáráni a spokojeni, šli jsme se s Baťťkou projít a ukázat jí, co jsme zatím objevili mi. Takže jsme si došli do Krčmy na jídlo, omrknout nové věci do Junshopu a nakonec jsme zašli do stanu skautských sběratelů, kde byla výstava věnovaná skautské historii. Tam byla taky možnost vyrobit si kožený turbánek na šátek s vyraženým logem Obroku, a protože nechceme promeškat žádnou příležitost k vylepšení našeho kroje, všichni jsme šli vyrábět. Na večer jsem se těšili fakt hodně, byl totiž battle skautských kapel. Vystoupily celkem tři, ale jména si moc nepamatuju, jen vím, jak hráli, tak přesně tak bych je seřadil, na konec hráli nejlepší. Holky se chtěli jít mrknout na film Skauti bez lilie, ale bylo tam naprosto narváno, takže jsme celý večer strávili se skautskými kapelami. Závěr dne uzavřelo opět video, které shrnulo uplynulý den.
Páteční ráno mě neprobudil budík, ale bolest v rukou a ramenou od přehazování písku. Tak jsem se trošku protáhl a šel na program krinspiro, jednalo se o programy, kterým jsme při přihlašování dávali priority a v rámci kraje se utvořili skupinky, v rámci skupinek se kouklo na priority členů a podle toho se zvolily programy. Bohužel v mé skupince nebyl ani jeden program, kterému jsem dal prioritu, z toho soudím, že jsem jiný, než většina lidí stejného věku v mém kraji. Ráno jsem ještě zašel za holkama, které se zapojily do projektu Skauti na dřeň, který usiluje o to, aby se více skautů zapsalo do registru dárců kostní dřeně. Protože mi nebylo osmnáct, dostal jsem jen hromadu letáků, což mě trochu mrzelo. Rád bych se zapsal, ale budu muset počkat. Takže jsem šel na program. Byli to různé hry a aktivity, u kterých jsem poznal nový lidi, takže to hodnotím velmi dobře. Odpoledne jsem byl dost unavený, takže jsem nechtíc usnul ve stanu a vzbudil se akorát na velkou hru. Velká hra byla hra vymyšlená pro všechny účastníky, takže měla velkou kapacitu na hráče. Byli jsme rozdělení podle krajů na čtyři týmy. Úkolem bylo vystavět město Trutnov a ochránit ho před drakem. K tomu si každý účastník měl dovést ponožky. Nutno zdůraznit, že ponožky jsou v dnešní době velmi široký pojem. Proto se měly dovést nadkotníkové ponožky, ne delší ne kratší. Po oblečení by měli ponožky sahat nad kotník, neměli být podkolenky a také ne kotníkové. Kotníkové i podkolenky byli vyloučené, kdo si přivezl nadkotníkové, a to měl, učinil tak správně. Hra probíhala nedaleko areálu na louce, o které by se dalo prostě říct, že byla neposekaná, což pár lidí odskákalo a skákalo až do konce Obroku. Ani já jsem neskončil bez šrámů. Někteří si i přes popis pořadatelů vzali na hru podkolenky, a to se mě stalo osudné. Když v jedné nestřežené chvíli na mě zaútočil protihráč, trefil mě tak, že se mi zvrátili prsty na rukou, na štěstí jsem to hned rozhýbal, ale naštvalo mě, že někdo měl ty podkolenky. Na konci hry jsem byl úplně uřícený, takže jsem se šel osprchovat. Večer hrály opět nějaké kapely, ta první byl podprůměrný český popík, který v dnešní době vládne české hudební scéně, ale druhá kapela mě úplně přenese někam jinam. Byla to SKA kapela Fast Food Orchestr a udělali fakt mega perfektní show, která musela každého nabít na 100%. Večer jsem opět kouknul na sestřih dne a šel jsem spát, ač jsem byl nabitý pozitivní energii, tak tělo říkalo něco jiného.
Ráno jsem stával na společný budíček, myslím, že mě probudila píseň Slavíci z Madridu. Po ranních rutinách jsem šel na nástup a z něj sem šel na první VaPro, což jsou programy známých českých osobností, které jsme si navolili dopředu. Moje první bylo věnováno novým skautským odborkám, kde jsme se nich něco dozvěděl, a dokonce jsem si jich pár vytipoval. Po krátké pauze jsem šel na další, to jsem si zvolil netradiční sport, ale pravidla byla složitá, v daný okamžik jsem si je pamatoval, ale abych vám je popsal na to si už bohužel nevzpomenu. Odpoledne bylo hodně programů se známými osobnostmi, takže jsem měl velké dilema, co si vybrat. Na konec jsem šel na mladého politika Dominika Feriho, když to řeknu ve skartace, jeho přednáška byla o politice a zájmu o ní ze strany mladých lidí. Byla to dost vtipná přednáška a určitě jsem si z ní odnesl víc než úsměv od ucha k uchu. Po malé svačince následoval program Krinspiro – regiony, moc jsme nevěděli, co od toho čekat, takže jsme tam šli s velmi smíšenými pocity. Nejprve nás rozdělili podle krajů, takže my jsme byli ve Vysočině. Dostali jsme pár úkolů, jak na závěrečném ceremoniálu představit kraj, měli jsme udělat mapu, nějaký landart a vymyslet hastegy, které nejvíce vystihují náš kraj. V rámci skupiny jsme se také rozdělili do pracovních skupin, my chotěbořáci jsme ve většině vyráběli landart, ještě s jednou slečnou z Polné. Jako materiál jsme zvolili kus dřeva, hlínu a klacíky. Popravdě se nám to asi dvakrát rozsypalo, ale mělo to představovat kopce na vysočině s ne zrovna pořádnou silničkou, ještě jsme tomu dodali překrásnou rozhlednu na vrchol největšího kopce a náš úkol byl splněn. Když jsme se vrátili za ostatníma, vymýšleli ty hastegy, ale podle nás byli dost trapný, defacto my přišlo, že nás spíš uražejí, tak jsme na mapu nakreslili naše město, co ho představuje, na to jsme zvolili pivo a festival fantasie, a šli jsme. Do závěrečného ceremoniálu nám zbývalo pár hodin, takže jsme si šli nakoupit nějaké jídlo a projít se do města. Když jsme se vrátili akorát jsme se převlíkli do kroje a šli na ceremoniál. Nechci ho tady moc rozmazávat, protože byl dlouhý, tím nechci říct, že nudný, ale děkovalo se, hodnotilo se a taky se přálo k narozeninám hlavní manažerce Žirafce, bylo to pěkný a vzduch byl plný vděčnosti, nevím, jak jinak bych to popsal. Protože tam byl velký chaos nějak jsme se navzájem ztratili nebo spíš já, každopádně jak jsem později zjistil, ostatní se šli hromadně vyfotit a já zatím zůstal na závěrečné discoutheque, kde jsem to náležitě rozbalil. Ostatní jsem potkal až ve stanu. Domluvili jsme se, kdy zítra pojedem a podle toho kdy vztaneme. Pak jsme dobu kecali a usli.
Ráno jsme se probudili podle plánu udělali nutnou ranní rutinu a pobalili si. Jenomže náš stan stál na místě, kde svítilo až mnohem později, takže jsme museli chvilku čekat. Pak jsme sbalili stan a rozloučili se s ostatníma co jeli směr Praha, a i s těma co jsme poznali. Měli jsme dost času, takže jsme na nádraží nemuseli spěchat. Když jsme tam došli v klidu jsme koupili lístky. Po delší době nám došlo, že ten vlak, kterým jedem tam už dávno je, takže jsme si šli i zabrat místa. Když do odjezdu zbývalo asi deset minut, začala se směr náš vlak hrnout obří skautská cunami. Vlak byl narvaný úplně k prasknutí, až to bylo krásný. Průvodčí nemohl projít ani chodbou. Bohužel jak to v těchto měsících bývá, všude jsou výluky, takže ani nás neminuly. Nevím, kde jsme přesedali, každopádně to bylo na bus, který nás odvezl do Hradce. Tam jsme čekali asi 40 minut na přímí autobus do Chotěboře. V automatu jsme si k obědu koupili bagety, který byli fakt hnusný. Já v té své měl kostku másla, jakože dost velkej nerozmazanej kus. Cestu si nijak moc nepamatuju, protože jsem byl v limbu, takže mě holky budily až v Chotěboři na náměstí. Pak jsme šli každý svojí cestou domů.
Jsem strašně rád, že jsem mohl jet, že se nám to povedlo a užil jsem si to. Mám strašně rád tyhle akce, takže už teď vím, že příště mě nic nezastaví, abych jel.
Hecy