MiQuik

Já se pořád na něco těším, takže tomu nebylo jinak ani na můj druhý Miquik v životě. Před rokem jsem si to parádně užil, i když se mi nevyhnuly nějaké eskapády. Asi bych měl úvodem zmínit, co to ten Miquik je. Takže jedná se o super boží akci, která se koná začátkem prosince kolem Mikuláše, letos to bylo 1. až 3. prosince. Nebál bych se říci, že se jedná o takový mini festival, který se celkem skládá z pěti akcí. V pátek večer je Polibek múzy, v sobotu od rána Mikulášský seminář, večer pak dvě akce Taneční večer a Filmová sobota a nakonec vše uzavřela Nedělní snídaně.
Oproti minulému roku jsem se poučil. Na přihlašování na samotnou akci jsem si nařídil tři budíky, a ještě poprosil maminku, ať je tak hodná a zavolá mi z práce, abych nezapomněl, na co nechci zapomenout. To fungovalo, a já se stihl přihlásit ještě před tím, než spadl systém pod náporem horlivých skautů. Nezapomněl jsem ani na další úskalí minulého ročníku, a to včas zaplatit. Takže jsem v tomto směru nic nepodcenil a poučil se ze svých chyb. Dokonce jsem si i vzpomněl, abych si přihlásil semináře, na které chci jít.

Zabalil jsem si den předem a musím říct, že je to vskutku jiné balení, když nebudete lítat po lese, ale půjdete na tancovačku. Už chybělo se jen vyspat, ve škole jet na automatiku a hurá na bus a do Prahy. Dobrá zpráva, letos jsem ho stihl. Problémek měl někdo jiný. Konečně ne já! Blesk nestihl autobus, takže přijel až v sobotu ráno s ostatními, kteří si nedali Polibek múzy, což udělali velkou, ale velkou chybu. To jsem trošku předběhl.

V Praze jsme se potkali se zbytkem, protože z Chotě jsem jel jen s Míšou. V Praze jsme se potkali na Florenci, odkud jsme si jeli odložit krosny do klubovny. Spali jsme ve stejný jako vloni, takže jsem se cítil jako frajer, že to tam znám. No, ale to jsem se fakt jen tvářil. Byl tam hezký výhled, ale mi neměli čas na kochání, takže jsme shodili ze zad krosny a zase letěli z klubovny. Nejdřív jsme museli busem, ten jezdil každých 15 minut a pak na metro a na tramvaj, nakonec kus pěšky a už jsme tam byli. Letos se to konalo někde jinde. Byli to větší, ale o to chladnější prostory. Připomínalo to nějaký vyklizený barák, takový ten industriální styl. Celkově musím říct, že se to na tuhle akci hodí. Prošli jsme si vystavená díla a říkali si, že určitě ve středisku někoho máme, abychom ho taky uvrtali do dalšího ročníku. No, uvidíme. Teď mi došlo, že jsem se zapomněl zmínit, že tento večer je vyhlášení umělecké soutěže. Jsou tam různé kategorie: fotografie, kresba, básně atd. Dál tam jsou nějaké workshopy a koncerty, a dohromady je to super akce. Když jsme si to teda prošli, šli jsme se kouknout do další místnosti, kde byly právě ty koncerty. Zrovna jeden skončil, ale to nám nevadilo. Sedli jsme si k jednomu stolu a povídali si. Za chvilku tam přišel týpek a začal ladit. Hrál na ukulele.

Na úvod svého koncertu řekl, že si vystačí se čtyřmi akordy. To mě nepřišlo zvláštní, protože i velké hity od slavných umělců si vystačí s tímhle málem. Ale to co přišlo pak… Nejsem nějak moc hudebně založený, to chci zdůraznit. Taky nechci vyznít nějak drsně, takže napíšu pouze, že se mi to nelíbilo. Převážně ty texty o sázení mrkve, jedení párků a dalších věcí. Zkrátka mě tento umělec neoslovil, ale moje vychování mi nedovolilo odejít. No, spíš ta masa lidí co tam byla. Přiznávám, že tam taky bylo teplo, takže jsem si řekl, že je to dobrá zkušenost. Po koncertě následoval kvíz, do které ho jsme se nepřihlásili, ale měli jsme, protože jsme dost odpovědí věděli a hlavní cena byl čokoládový dort. Kdo nechce vyhrát čokoládový dort? Po vyhlášení výsledků jsme už šli. Opakovali jsme stejný postup jako při cestě tam, ale v opačném pořadí. Ještě jsme teda museli vynechat poslední část bus, protože už nejel, ale do klubovny to mým špatným odhadem bylo maximálně 2 kilometry.
Ráno jsme se probudily a Čím s Šárkou tam už nebyly, protože mají na semináři stejný projekt jako na Obroku Skauti na dřeň, který usiluje o to, aby se více skautů zapsalo do registru dárců kostní dřeně. Zbytek jsme se oblékli do krojů a vyrazili směr právnická fakulta, kde semináře probíhají. Letos jsem si celou cestu kontroloval snad stokrát, jestli mám lístek. Nestojím o sejné problémy jako vloni. Ráno taky přijel Blesk a zbytek. Zbytek neměl přednášky, tak si vzal od nás klíče a šel. My taky šli, ale na přednášku.

Celkově byly přednášky super, ale potřeboval bych větší pauzy, abych si stihl projít ostatní atrakce (Junshop, kurzy, odbory). Za Čímem a Šárkou jsem nešel, protože jsem pořád pod osmnáct, dostal bych jen hromadu letáků, které mám od Obroku. Rád bych se zapsal, ale budu muset počkat, ale Lišák s Míšou se zapsat šli. Míše se udělalo špatně a dostala od sestřiček napít Coca-Coly, což Lišákovi nepřišlo fér, prý se příště taky bude tvářit jako smrt. Já šel na další přednášku.

O další pauze za mnou přišly holky, že u jednoho kurzu dělají test na krevní skupinu a hladinu cukru v krvi. Já svojí skupinu neznám, tak jsem šel. Nejdříve mi změřili cukr, píchli mě do prstu a kapku krve nabrali na proužek. Říkali, že jsem v normě, což je dobrý, nemusím se na Vánoce omezovat. Pak jsem přistoupil k dalšímu, který mi zmáčkl již píchlí prst. Při zmáčknutí onoho prstu došlo k nepříjemnému zaprasknutí prstu, z kterého dle mého názoru uniklo více krve, než bylo třeba. Já na sobě onu ztrátu pocítil a krev mi zmizela z obličeje a musel jsem si sednout. Holky mi donesli pití a musím, říct, že voda léčí. Abych nezapomněl, mám B, ale prý to není stoprocentní.

K obědu jsem si navolil řízek s bramborovým salátem a plátkem citrónu. Zní to hezky, ale nějak jsem zaspal. Oběd probíhal v době polední přednášky, takže jsem byl o trošičku vzdělanější, ale s prázdným břichem. Ukázalo se, že to je globálnější problém a jídlo začali vydávat dole v bufetu. Takže řízek to byl, bramborový salát taky, ale citrón nikde. Naloženo jsem to dostal na papírovém tácku bez příboru. I na táboře jím jako člověk, oproti tomu, co jsem předvedl teď. Šel jsem se umýt a na další přednášku.

Po přednášce jsme se sešli u Mezinárodního skautského odboru, kde Baťťule dělala tousty. Stoupli jsme si opodál a čekali na ostatní. Rozhodli jsme se, že na závěrečnou přednášku nepůjdeme. Díky našemu okupování blízkého stolu, jsme si zasloužili odměnu v podobě křupavého toustíku od Baťťulky. Třeba taky někdy vyjedeme do zahraničí. U šatny na nás čekal zbytek, oblíkli jsme se do kabátů, ale bylo to trošku před časné. Štěpa dávala Rysovi účetnictví za tábor, ale chyběli jí tam Šárky podpisy, takže se podepisovalo.

Po Šárčině autogramiádě jsme zamířili do klubovny, abychom se připravili na Taneční večer. Na ten jsme šli všichni. Kryje se s Filmovou sobotou, kam chodí lidi méně tanečně nadaní. My tanečníci to jdeme raději rozbalit na parket. Hrála stejná kapela jako před rokem. Ve velkém mega sále probíhal formální večer, tančily se společenské tance. Minulý rok mě to děsilo, ale letos si profesionálové dali pauzu a sál byl plný lidí s normálním umem pro tanec. Další možnou teorií je, protože sál byl o hodně větší, malá hrstka profesionálů se ztratila ve velkém množství ostatních. Našli jsme si na balkóně takový stoleček, abychom se tam vešli všichni a sedli si. Chvilku jsme si povídali, poslouchali hudbu, občas jsme si šli za tancovat. Naučili jsme se také společný tanec na písničku od nějaké kapely Oúzoúne nebo nějak tak.

Po tomto vrcholném čísle na parketu, jsme se přesunuli do menších prostor, kde hrál skautský DJ, a nechali jsme naše těla rozproudit v rytmu disko muziky. Mimo to, tam probíhal taneční battle, zvažuji, že za rok do toho někoho uvrtám a přijedeme si pro výhru.

Večer jsme si užili téměř do konce, pak jsme museli jít na autobus, protože metro už nejezdilo. Trošku jsme bloudili, než jsme našli zastávku, ale díky dalším skautům jsme trefili na správnou. Dorazili jsme do klubovny a šli spát. Ráno jsme se vlastně ani pořádně nepotkali, protože jsme jeli různě domů a každý stával jinak. My odcházeli z klubovny jako první. Domů jsme jeli vlakem. Cesta utíkala poměrně rychle a díky tomu, že jsem si sedl od dveří co nejdál, jsem nikoho neskřípl do dveří. Šťastně jsme dorazili do Chotěboře a já se opět těším, kam vyrazíme příště a co se mi stane.

Hecy