MiQuik

Já a ještě pár lidí z roverského kmene jsme se rozhodli vyrazit na tuhle akci, která se konala v Praze ve dnech 2. – 4. prosince 2016. Vše bylo zatím super (nepočítám, že jsem nejdřív zapomněl zaplatit a pak trochu zaspal přihlašování na semináře, takže jsem musel vybírat z toho, co nebylo naplněno), celý týden jsem se moc těšil a kros nu jsem si sbalil tři dny předem. Jenže co se mi nestalo. Den před odjezdem nachumelilo, což se občas v zimě přihodí. No, problém nastal, když jsem se v pátek odpoledne vracel ze školy. Nejel mi autobus! A co bylo horší, nestihl jsem ten, kterým všichni ostatní odjížděli do Prahy. Tak jsem musel jet sám vlakem. Poté, co jsem dorazil do Prahy, potřeboval jsem se dostat za ostatními, kteří už byli na Polibku múzy. Shledání to bylo šťastné. Po dlouhé cestě mi vyhládlo, ale na místě prodávali jen cizrnový hummus, a na to mě moc neužije, naopak holky byly nadšené. No nic. Večer byl celkem fajn, líbila se mi ta atmosféra. Okouzlen zdejším děním jsem se trochu zapomněl ve sklepě, kde probíhal komponovaný večer. Ostatní mě prý marně hledali, protože se chtěli společně vyfotit. To se jim také podařilo – beze mě. Večer se nachýlil a nás přepadla chuť poznat trochu kouzla noční Prahy. Po domluvě jsme se vydali na Karlův most. Já jsem ale trochu doplatil na své obutí a puchýře se mi začaly ozývat. Pajdal jsem tedy za ostatními, a nakonec se rozhodl, že na most nepůjdu a budu raději jen pozorovat ostatní, jak se mi vzdalují, stejně se musí vrátit kvůli zastávce metra. Cesta nočním metrem mě velmi unavila. Když jsme dorazili do klubovny, skoro hned, jak jsem si rozdělal spacák, jsem usnul. Sobotní ráno bylo mírně hektické, všichni jsme se oblékli do kroje, já si vzal své krojové kalhoty. Byl jsem celkem rychlý, a tak jsem hledal spoj MHD, kterým se dopravíme na právnickou fakultu, a omylem jsem ostatním řekl špatný čas, takže jsme ho nestihli. Naštěstí jsme měli časovou rezervu, takže jsme se do budovy dostali včas. U vstupu po nás chtěli vstupenku. To byl pro mě kámen úrazu, nechal jsem si ji totiž v těch nekrojových kalhotách. Ach jo, že zrovna já mám vždycky smůlu… Organizátoři si mě posílali sem a tam, ale uznávám, že nemohli čekat, že se někomu něco takového stane. Lišák je nakonec ně jak přemluvil a já byl vpuštěn dovnitř. Všichni ostatní se mezi tím stihli rozprchnout po svých přednáškách. Přednášky se mi líbily, letošní téma celého semináře bylo „Svět o trochu lepší“. Tento víkend také probíhalo spuštění přihlašování na Obrok 2017 (skautský festival) a my se chtěli jako kmen zaregistrovat. Bohužel se to povedlo jen Šárce, Baťťce a Bleskovi, volná místa mizela mrknutím oka. Šárka nás urgovala, ať se přihlásíme, ale já už seděl na přednášce, tak jsem se chtěl přihlásit až po ní. No, a to už bylo pozdě, ale lidí, co se přihlásit nestihlo, bylo opravdu hodně. Během pauzy na oběd jsem si prohlížel plakáty různých kurzů a akcí a uvažoval, kam bych mohl vyrazit. Holky zatím konzultovaly plakát k našemu plesu (na ten se už moc těším). Po poslední společné přednášce, na které vystoupil ředitel organizace Člověk v tísni Šimon Pánek, jsme se odebrali směr klubovna. Po cestě jsme si ještě koupili večeři, kterou jsme hned po příchodu snědli, a chystali se na taneční večer. Holkám to trvalo déle, tak jsem si chvíli lehl. Jenže jsem málem usnul a pak jsem tak tak stíhal. Pro jistotu jsem si několikrát zkontroloval, že mám lístek. Cesta proběhla hladce a na místě až na menší frontu u vstupu bylo vše super. Ve velkém sále probíhal formální večer, tančil se waltz a jiné společenské tance, což mě upřímně trochu vyděsilo. Chvilku jsme pobyli v salonku s posezením a pak jsme se vydali na parket. Přemohla nás ale zvědavost a šli jsme se podívat dolů do druhého, menšího sálu, kde probíhala méně formální diskotéka. Tam jsme zůstali celkem dlouho, sledovali jsme totiž skautský dance battle. Večer jsme si užili téměř do konce, pak jsme museli jít na autobus, protože metro už nejezdilo. Problémem bylo to, že jeli snad všichni, takže autobus byl úplně přeplněný… To by tolik nevadilo, kdyby se jeden ze spolucestujících cizinců nerozhodl mít nohu u mé hlavy… No nic. Noc byla mrazivá a my, i když jsme obdivovali krásy jinovatky, jsme si všichni přáli být už v klubovně. Tam jsme jen co nejrychleji za padli do teplých spacáků a spali. Spali jsme tak dlouho a tvrdě, že jsme ani neslyšeli budík. Tím se nám trochu zkrátil čas na prohlídku Prahy, ale stihli jsme alespoň návštěvu skautského obchodu. Čas se nám nachýlil a už jsme museli nastupovat do vlaku. Cesta zpět utíkala poměrně rychle, ještě se mi během kontroly jízdenek podařilo průvodčímu přibouchnout dveře přímo u nosu (na mou omluvu, šel ze strany, kde jsem ho opravdu neviděl). Zbytek cesty se pan průvodčí dveřím od našeho kupé raději vyhýbal. Nakonec jsme šťastně dorazili do Chotěboře a já se už teď těším, kam vyrazíme příště.

Hecy